1887 Slavkovice -1953 Praha
Pocházel z velmi skromných poměrů. Jeho otec byl venkovský krejčí. Vyučil se u svého bratra malířem pokojů a poté odešel do Prahy za prací. Tehdejší řemeslo malířů pokojů mělo spíš blíže k umění. Dva roky trvalo než se s pomocí hraběte Gudenuse z Velkého Meziříčí dostal na vytoužená studia. Nejprve studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesorů Dítěte a Maška, po čtyřech letech přešel na Akademii, kterou absolvoval u Hanuše Schweigera, na jehož popud věnoval svojí pozornost malbě interiérů. Tam se seznámil s řadou kolegů, kteří se později staly symboly českého umění. Byl to například Otto Gutfreund, Jan Šturma, Rudolf Kremlička, Josef Čapek a řada dalších. Sám však do žádné výtvarné skupiny nevstoupil. Nebyl jen svrchovaným malířem-krajinářem své rodné Vysočiny, ale proslavil se také malbou chrámových interiérů. Jeho nesmírná pracovitost přinesla úspěchy. Již na Akademii byl kritikou velmi nadšeně přijat jeho obrazsvatovítské katedrály a poté následovaly obrazy dalších kostelních interiérů doma i v cizině. Možná právě pro toto chápání a vidění prostoru se stal profesorem malby na ČVUT, kde působil do roku 1927 do roku 1948. V cizině nejen tvořil, ale i vystavoval. Již v roce 1913 se účastnil výstav Jednoty umělců výtvarných v Poznani a Lublani, poté následovala řada dalších. Nejvýznačnějších ocenění dosáhly jeho obrazy na výstavě v Paříži (1921) a na mezinárodních výstavách Carnegiho institutu ve Spojených státech. Nepatřil k avantgardě, ale jeho obrazy jsou zastoupeny ve význačných sbírkách umění. Zemřel 3. května1953 v Praze. Své vzpomínky sepsal v knize Mládí na Vysočině. V první polovině tohoto století mnoho malířů krajinářů podlehlo obecnému vkusu českého měšťanstva a sériově vyráběli olejomalby s předem vykalkulovaným působením na průměrného diváka. Obraz vyplňovala prosluněná letní krajina někde na Vysočině, s vysokým blankytným nebem, vyplněným mohutnými kupovitými mraky a v popředí s několika kupkami zlatavého sena. Byla to idyla, která měla do tmavého městského bytu přinést pochybnou iluzi venkova. Tímto námětem se dalo docela dobře a jednoduše uživit, avšak tehdejší galeristé měli jiné požadavky. Galeristům se spíše líbili krajinky mistra Oldřicha Blažíčka, který se systematicky vyhýbal prosluněným srpnovým motivům a raději zobrazoval venkovskou krajinu v poněkud drsnějších ročních dobách. Jeho zimní a předjarní krajiny se líbily zejména těm milovníkům výtvarného umění, kteří v umění hledají pravdu před vypočtenou dekorativností. Ceny Blažíčkových obrazů tak rostly už za jeho života. Bohužel jeho popularity si všimli i padělatelské dílny, které v té době vyráběly zaručeně pravé Kalvody, Uprky či Bubeníčky. Pravého Blažíčka si však dovolili vyrábět jenom ti nejzkušenější falzifikátoři. Pravděpodobně nejvíce Blažíčkových kopií vytvořil jiný umělec, akademický malíř Arnošt Smetana. Jsou bohužel tak kvalitní, že málokterý znalec v nich pozná falzum. Oldřich Blažíček byl znamenitým krajinářem, přesto slavný se stal jiným velmi nezvyklým námětem svých obrazů. Jako jeden z mála světových malířů se od ukončení studií na Akademii věnoval systematicky zobrazování kostelních interiérů. Mohl přitom techniku šerosvitu a temnosvitu, kterou rozvíjeli mistři klasické malby Leonardo da Vinci a Rembrandt van Rijn. Rovněž přitom mohl dokonale odpozorovat architektonické zásady použité při výstavbě gotických i barokních kostelů. Tyto zkušenosti pak plně využil při výuce kreslení na Vysoké škole architektury. Co přitahovalo velkého umělce do příšeří katedrál? Odpověď hledejme v jeho původu. Narodil se do chudé moravské katolické rodiny ve Slavkovicích. V devatenácti letech se dostává tento vesnický ogar na studia do bouřlivě se rozvíjející Prahy. Velkoměsto plné hluku pouliční dopravy a kouře z rozvíjejících se pražských továren muselo na člověka vyrostlého v lůně valašské přírody působit cize, ba až depresivně. Jediným pevným bodem proto pro něj byly pražské kostely, prostředí, které důvěrně znal, které svým šerem, tichem a nádhernou výzdobou mu dávalo každodenní životní jistotu a samozřejmě mu muselo být i každodenní inspirací v umělecké tvorbě. Tmavé kostelní interiéry a zimní krajina. To jsou dva póly Blažíčkovy tvorby. Ten druhý pól mu byl osudný. Při malování v mrazivém plenéru častokrát uchvácen krásou zimní přírody zapomínal na čas a domů se vracel až když mu ze zkřehlých rukou vypadával štětec. Uhnal si tak těžký kloubový revmatismus, ve vycházkách do zimní krajiny však nepolevil. Zjara 1953 vyrazil do přírody naposledy. Dlouhé stání v dubnovém počasí jeho zdraví neprospělo. Vrátil se do své vily na pražské Hanspaulce celý prochladlý a za několik dní zemřel na zápal plic. Svůj poslední obraz však stihl dokončit.
Comments