(1854 Sušice – 1924 Praha)
Maxmilián Pirner studoval v letech 1872-1874 na soukromé Akademii u Trenkwalda a poté přešel v roce 1875 na vídeňskou Akademii, kde setrval do roku 1879. Zde na sebe upoutá ilustracemi básní H. Heineho, prací Leasinga a Lenaua. V roce 1896 se stal profesorem Akademie výtvarných umění v Praze a byl jejím rektorem v letech 1898, 1905-6,1907-8 a 1911-2. K jeho nejvýznamnějším žákům patřili: E. Holárek, M. Švabinský, F. T. Simon, A. Kašpar, J. Obrovský, V. Nechleba. Ovlivnilo ho kresebné dílo Josefa Mánesa, ale i tvorba Feuerbachova a Makartova. Byl uzavřený a jen sporadicky vystavoval. Pirner byl básníkem ženského těla, byl lyrikem a malířem filozofem. Ve světě pohádek, mytologických a romantických historických příběhů hledal odpovědi na otázky spojené s existencí člověka a smyslem jeho poslání. V alegorických a symbolistních kompozicích se dobře uplatnilo jeho akademické školení v klasickém pojetí lidské figury. Postupně proniká do tohoto cítění ornamentální stylizace v duchu nastupující secese. Vytvářel cykly, které nejlépe vyhovovaly jeho hloubavému temperamentu. Prohlásil, že základním zdrojem všech věcí jsou čtyři látky: oheň, voda, vzduch a země. Jsou základem všeho, co existuje, a různorodost světa způsobuje věčný bojdvou prasil, lásky a nenávisti, jejichž působením se živly v různém poměru mísí. Je označován básníkem ženského těla, malířem filosofem.
Comments